Kapitola III

Z dob roboty

Mnozí z vás už sotva ví, co to je tahle "robota". Ale vaši dědové i báby by jistě dovedli o ní hodně vyprávěti a z jejich řeči byste poznali, že to byla zlá, tuze zlá a nepříjemná věc.

Bylo to v dobách, kdy byl venkovský lid poddán vrchnosti, to je zemanům, rytířům, - šlechtě. Poddaný lid musel svou vrchnost poslouchat, musel jí sloužit, robotovat, byl od ní souzen a trestán, - a byly dokonce i takové zlé doby, že se nesměl bez jejího milostivého svolení vzdálit, přestěhovat, dceru vyvdat, syna oženit, byl úplně nevolný.

V Bedrči nepoznali té zlé a opravdové roboty, protože byli poddáni městu Benešovu. Město pak nikdy neukládalo tak krutých robot jako panské vrchnosti a jako na příklad vrchnost konopištská. Zápisy, které se nám zachovaly, dosvědčují, že bedrčtí občané nebyli robotou tak utiskováni jako jinde a mohli se více věnovati hospodaření na svých pozemcích.

Tak na příklad v roce 1813 musel pan František Stolař pracovat pro město do roka s potahem celkem 78 dní, pan františek Mašata měl také takovou povinnost. Robota bez potahu (tak řečená pěší robota) činila u jednotlivých občanů do roka ponejvíce po 78 dench, jen u pana Stolaře, Vosického, Bubníka a Brzobohatého činila jenom 13 dní. Kromě toho museli odváděti bedrčtí občané po jedné slepici (zápis z r. 1800). Pan Sejk z čísla 1 a pan Šimek z čísla 13 však po dvou slepicích. Odvádělo se tedy z celé Bedrče městu Benešovu 14 slepic ročně. Nebylo to tolik, ale beddrčské tahle povinnost nejvíc dopalovala. Říkali tomu posměšně ,,slepičí robota" a hrozně je hnětlo a ponižovalo, že museli vždy jednou za rok do města Benešova se slepicí v podpaždí. Hubovaly hospodyně, hubovali hospodáři, ale povinnost byla povinnost je povinnost a benešovští měšťané se nedali obměkčit - slepice být musely!

Až roku 1805 vypukla pro tuhle ponižující povinnost ,,slepičí vojna". Bedrčtí hospodáři si usmyslili, že jsou na robotě šizeni a že jim zejména nepatří povinnost, odvádět benešovským měšťanům slepice. Smluvili se a podali si u magistrátu města Benešova žádost, aby jim městská obec zaplatila všechny slepice, které jí odvedli od roku 1777. A nechtěli málo! Chtěli za ně náhradu ve stříbře (10 fl. Stř.), a to za každou slepičku, kterou jim odvedli, protože neměli městu dávat slepice, nýbrž lepice, což prý jsou lepenice, jakési cihlářské výrobky. To prý našli v starých zápisech, které sice nyní nemají, ale město to má jistě ve svých spisech, které před nimi chovává! Ať to jen slavný magistrát pěkně a pořádně vyšetří a jim učiní po právu! Tuto žádost - jistě smělou - podepsal Josef Kovář, Karel Kovář, František Stolář, Josef Baštář, Karel Kovář, Jan Škvor, František Krempera, Matěj Brzobohatý, Jakub Zuran, Josef Dlabal, Pohůnek aj. Šilínek.

Slavný magistrát se sešel k poradě, dlouho se radil, ale nakonec se usnesl, že se bedrčtí nespokojenci mýlí, že nejde o nějaké záhadné lepice, ale o pořádné a živé slepice a že je musí odváděti i nadále. A tak museli bedrčtí nadále chodit jednou za rok do Benešova a nosti pod paždí slepici, a tak se museli i nadále žlučit a rozčilovat. Svou při nevyhráli.

Co dělali bedrčtí občané na robotě? Pracovali v lesích, vozili cihly, kámen, písek, mech na obložení kašny, dříví do městských úřadů a do cihelny káceli stromy, dělali polena a štípali dříví, opravovali rybníky, mlýnské náhony a pod.

Robota byla velmi nepříjemná. Když bylo doma nejvíc práce, přišel rozkaz a muselo se na robotu. Proto si roku 1830 vyjednali bedrčtí hospodáři se svou vrchností, že budou místo roboty odváděti ,,relutum" (náhradu) na penězích. Někteří hospodáři se vyplatili (vykoupili) z roboty docela, jiní jen zčásti, někteří však ne a museli i nadále robotovati.

Brzy nato přišel bouřlivý rok 1848 a ten učinil robotě konec. Také v Bedrči přestali robotovat a přestali konečně odvádět slepice, z čehož jistě měli největší radost.